Smrt je tím největším případem prokrastinace v životě každého člověka. Víme, že ji musíme podstoupit, ale na to je ještě čas. Jednou to přijde. Jako když je půlka prázdnin pryč, ale ještě zbývá pár týdnů. „Je to až za dlouho,“ říkáme si, ale ve svém nitru zacházíme ještě dál a nalháváme si, že ten moment nepřijde nikdy. Vždyť my jsme tu právě teď. Žijeme v přítomnosti a budoucnost je tak daleko, jako se zdá být vždycky. Vždycky ale přijde nečekaně brzy a ještě rychleji potom zase odejde. A zřídkakdy mezitím splní očekávání. Nicméně přijde tak jako tak a my se dříve či později budeme muset vypořádat s tím, co přináší.

Prokrastinace smrti má stejné důsledky jako prokrastinace domácího úkolu, diplomové práce, návštěvy zubaře, či odkládání ranního budíku – kazí život. Je důležité si uvědomit, že odkládáním neredukujeme samotnou nepříjemnou činnost – ta zůstane v rovnici, ať už ji umístíme na konec, či na začátek. Odkládáme úlevu, kterou pocítíme, jakmile se situaci postavíme čelem. Zkracujeme lehkost žití, kterou můžeme mít, pokud se tikajícího budíku nebudeme bát. Oddalovat skutečné uvědomění si vlastní smrtelnosti a konečnosti všeho znamená oddalovat maximální možné naplnění potenciálu vlastního štěstí.

Pokud si člověk nejde za tím, co doopravdy chce, ať už je šance jakkoliv mizivá, znamená to, že si zatím ještě skutečně vlastní smrtelnost neuvědomil. Smrt není někde v nedohlednu. Smrt je naší součástí každý den. Pokud si uvědomím, že umírám každým okamžikem, můžu každý den žít beze strachu z následků svých rozhodnutí. Co brání člověku prosadit své zájmy a dosáhnout štěstí? Pokud neubližuji ostatním a chovám se k nim s respektem, soucitem a vstřícností, můžu zbytek hry hrát podle vlastních pravidel. Po vypršení hrací doby se skóre stejně vynuluje. Důležité je dobře si zahrát. A hrou život je – do té doby, dokud hru úmyslně či neúmyslně nekazím ostatním. Pak je to boj, velmi často i násilný.

Pokud nás ale v rámci hry bez faulů nečeká na konci zápasu žádný žebříček vítězů ani statistiky, proč pak nenásledovat neperspektivní, nesplnitelné a nemožné cíle? Proč se držet při zemi ze strachu, že si někdo něco pomyslí? Ze všech pout, které nám brání dělat, co chceme, se tohle zdá být ve světle smrtelnosti nejabsurdnější, ale přiznejme si, že je v našich životech jedním z těch nejsilnějších. V tu chvíli se nabízí myšlenková hra:

Představ si, že ti zbývá jen pár měsíců života. Budeš se během té doby starat, co si o tobě myslí ostatní, nebo si do konce života budeš dělat, co sakra chceš? Těžko se budeš v tu chvíli stresovat kvůli škole, práci, pomluvám, vzhledu, věku, křehkému egu a ze všeho nejmíň kvůli tomu, co si o tobě myslí ostatní, zatímco si užíváš život naplno, jak jen to dokážeš. Důvod, proč takhle nežijeme každý den, je prokrastinace. Smrt je daleko, takže zatím ještě nemusím žít podle sebe a pro sebe, mám čas vyhovovat arbitrárním ideálům ostatních a bát se slov, namířených ukazováčků a neviditelných myšlenek. Ale smrt není daleko, umíráme každým okamžikem. Proto můžeme starosti házet za hlavu každým okamžikem.

O nic kosmického tu nejde. Nikdo si nic nezapisuje. Neexistuje žádné médium, které by dokázalo uchovat informace na věky. Každá fotografie jednou vybledne, každá vzpomínka se jednou rozplyne. Každá hvězda vyhasne a celý vesmír zanikne. Nemá cenu si říkat, že to bude až za dlouho. To by byla další prokrastinace. Ta největší prokrastinace ze všech – prokrastinace zániku všeho. Vesmír zaniká každým okamžikem. Vesmír zemře a proto civilizace může (mohou?) žít naplno.

Co plyne z toho, že se nic neuchová a všechno, co jsme vybudovali, se nevyhnutelně zhroutí? Znamená to, že život nemá smysl a je jenom čekáním na cestě od ničeho k ničemu? Pokud ano, tak ze všeho nejmíň dává smysl držet se v něm při zemi kvůli očekáváním ostatních, stresovat se kvůli rutinním záležitostem a nenásledovat vlastní sny každou chvíli naší existence včetně chvílí, kdy se to od nás očekává. Očekávání mají ještě menší váhu než doporučení, ale někdy se zdá, že řídí životy všech, jako by byla závazná.

Existují jen dvě možnosti, prohrát, nebo vyhrát. Ať už to dopadne jakkoliv, důkazy spálí slunce, až pohltí naši planetu. Tak o co jde, proč nezkusit vyhrát? Jedinou zábranou by měla být tendence být charakterní a šetrnou lidskou bytostí k ostatním charakterním a šetrným lidským bytostem. Všechno ostatní je jen hřiště, kde nejsou žádná pravidla, která si sami nevytvoříme.

Naše smrtelnost nám dává šanci stát se věrnými sami sobě a věcem, na kterých nám opravdu záleží. Může nás motivovat k hledání štěstí a překonávání strachu. Může nás posílit a podporovat v těžkých chvílích. Může představovat cestu ke svobodné mysli a tím se stát jedním z našich nejcennějších spojenců. Jen se jí musíme postavit čelem a každý sen bude na dosah ruky. To není tak zlé.