Nezdá se být nemístné předpokládat, že možnost svobodné volby je předpokladem ke štěstí. Jedině tehdy, kdy si my sami zvolíme cestu ze všech cest dostupných, můžeme být skutečně šťastní s tím, kam směřujeme. Znamená to ale, že čím víc možností máme, tím je větší šance, že budeme šťastní? Není to třeba naopak?

Jakmile je člověk dost starý na to, aby činil svá vlastní rozhodnutí, stane před křižovatkou a musí si vybrat směr. Uvědomí si, že svítá a že se musí někam dostat dříve, než slunce zapadne. Musí si vybrat ještě dřív, než vlastně zjistí, kam se chce dostat a aniž by věděl, kam jeho cesta povede. Vybírá si náhodně a nazývá to instinktem. Doufá, že někam vede a že někde dál na cestě, kam oko nedohlédne, neleží dřevěný kmen blokující cestu. Čím dále jde, tím častěji se sám sebe ptá: Neměl jsem jít raději tou druhou cestou?

Pochybnosti se pozvolna vkradou do jeho mysli, zatímco packá na kamenité cestě a občas si vyvrtne kotník. Jak slunce překlene svůj zenit, ptá se člověk sám sebe, zda by se neměl na místě otočit a jít zpět, odkud odešel. Jenže neví, zda je na to ještě čas. Noc se blíží a on ušel už hodně velký kus cesty, která se zatím zdála monotónní. Čeká ho něco za příští zatáčkou? Riskne tu pravděpodobnost, že se vzdá těsně před dosažením své destinace? Pokud se otočí a zvolí jinou cestu, může být ještě horší, než tato a bude svého rozhodnutí litovat. V ten moment ale myslí spíše na věci, o které možná přišel, než o které určitě přijde. Ještě než má šanci tohle první dilema vyřešit, přijde k dalšímu místu, kde se cesty opět rozcházejí.

Jeho pochybnosti rostou exponenciálně.

Začíná si uvědomovat, že je ztracený a mapa, kterou si půjčil od někoho jiného je naprosto k ničemu. Začne panikařit a bezcílně bloudit. Vzpomene si na toho krásného motýla, kterého minul dříve na cestě, kterou plánoval jednou znovu navštívit, ale teď si uvědomuje, že motýl už pravděpodobně uletěl a že už není cesty zpět. Může sledoval zpět své vlastní stopy, ale nemůže je smazat a motýl už je zřejmě navždy ztracen.

Uvědomí si, že jeho předchozí doměnka byla mylná. On neurčuje svoji cestu. Cesta určuje jeho.

Jakmile se smíří s faktem, že nemůže kontrolovat cestu, po které kráčí, uvědomí si, že jediná věc, která mu zbývá, aby byl šťastný, je naučit se mít rád přírodu, která ho na jeho cestě obklopuje.

Je to mnohem jednodušší, jakmile přestane na své cestě nacházet křižovatky. Získá pohodlí jistoty, že neexistuje žádná lepší možnost, než jít dopředu. Cítí úlevu při nedostatku svobody, která ho zbavuje odpovědnosti za nebezpečí a nepohodlí, které by ho mohlo po cestě potkat. Ale co je důležitější, nemusí spekulovat o krásách a pohodlí, které by ho mohlo potkat, šel-li by tou druhou cestou.

Nakonec snad zapomene na všechny cesty, kterými se nevydal a nebude přemítat nad tím, kam by ho bývaly mohly zavést. Zůstane pro něj jen jediná cesta.

Bude mu záležet jen na tom, aby ve svých posledních momentech viděl slunce, než zapadne za horizont. A to lze sledovat z jakékoliv cesty, pokud si člověk najde vyvýšené místo.