Zvedla se dřevěná závora a otevřela se mohutná brána. Nebe jako by od toho momentu ztratilo veškerou barvu a bylo stejně černobílé jako na starých fotografiích, které tento smutný milník v historii –⁠ naprosté selhání lidské rasy –⁠ zobrazují. V tu chvíli, kdy člověk prochází tou branou, která se otevírá zvenku –⁠ branou do pekla –⁠ cítí nejspíš strach. Strach tak inteznivní a těžký, že mu dělá potíže udělat jediný krok. Rozleje se mu po celém těle a s každým úderem srdce se prohlubuje.

Strach však ztrácí svůj význam, když není kam utéct a postupně přicházejí jiné pocity. Při pohledu na muže v zelených uniformách a černých přilbách se napřed dostaví hněv. Tyhle loutky slepě plnící rozkazy se považují za něco lepšího, než jsme my? Zelená barva ještě nikdy nebyla tak ošklivá. Poslední pocit, který může přijít, než je plamen života zadušen v temné chladné místnosti –⁠ poslední věci, které miliony párů očí na tomto světě spatřily, jako jediný má smysl cítit. Jsou to vlastně dva pocity spolu související. Zklamání a stud.

Zklamání nad ztrátou posledních stop víry v lidskost a převahu dobra nad zlem a stud, který by dodnes měl cítit každý z nás a každý, kdo kdy bude kráčet po povrchu naší planety. A měli bychom se stydět za to, že slovo lidskost –⁠ synonymum pro absolutní dobro je odvozeno od názvu jediného druhu na světě, který je schopný zabíjet kvůli vzhledu, názoru nebo víře.

Snad takový není každý, ale člověk, který je potrestán za to, že se nějak narodil –⁠ člověk, který je nucen vykopat si vlastní hrob, má právo myslet si, že ano. Každopádně, svět stále ještě není u konce. Stále ještě máme možnost dýchat stejný vzduch s ničím neprovinilými živočišnými druhy. Berme to jako šanci poučit se z chyb, napravit reputaci lidstva u lidí samotných a přidat váhu a právo být pyšný větě: "Jsem člověk".