Všechno, co se stalo před tím, než jsem se narodil působí jako dávná minulost a příběhy z války, které sledujeme ve filmech pro mě vždycky měly mytologický charakter minulosti, o které jsem věděl, že se stala, ale která pro mě neexistovala a neměl jsem s ní žádné spojení, protože před mým narozením pro mě neexistovalo nic. 

Při sledování hororů člověk často až žasne, co jsou scenáristé schopní vymyslet za obludnosti a připadá mu to přitažené za vlasy. Co se musí člověku stát, co překroutí jeho duši natolik, aby se dopustil takových ohavností na jiných lidech. Scenáristé často dávají hororovým násilníkům pozadí, které v očích diváka částečně - pokud ne ospravedlní, tak vysvětlí - důvod jeho chování, obvykle je to tragické dětství.

Teď tyto ohavnosti vidíme na stránkách novin, respektive počítačových obrazovkách minutu po minutě a člověk se ptá, jaké ospravedlnění se najde pro ty, kteří je páchají a nejsou výplodem ničí fantazie.

Jsou čtyři možné kombinace, jak lze přistupovat ke zprávám z Ukrajiny:

1. To, co se podle nich děje ukrajinským lidem, by bylo příšerné, ale zprávám nevěřím. Je to jen propaganda.

2. To, co se podle nich děje ukrajinským lidem, je příšerné a zprávám věřím.

3. To, co se podle nich děje ukrajinským lidem, si ukrajinští lidé zaslouží a zprávám věřím.

4. To, co se podle nich děje ukrajinským lidem, by si ukrajinští lidé zasloužili, ale zprávám nevěřím.

Jestli jsem nějaké možnosti opomenul, rád se nechám opravit. Pokud se ztotožňujete s možností 3 nebo 4, pak si to radši nechte pro sebe. Zbývají možnosti 1 a 2. Pokud opomeneme všechny okolnosti tak čistě statisticky máme dvě možnosti - věřit/nevěřit - padesát na padesát. Přesto se k něčemu přikloníme. Nejlépe na základě nějakých okolností, zkušeností a pozorování. Já jsem si zvolil možnost 2 - zprávám věřím.

Je to víra na základě mé žurnalistické průpravy i praxe a především víra v komunikaci samotnou. Omezení komunikace nemá žádné racionální ospravedlnění a zatýkání lidí stojících na náměstí s prázdným listem papíru je až extrémně absurdní případ tohoto omezení. U nás se za prosby o ukončení války nezatýká, komunikační sítě se nevypínají a nezávislá média nezavírají, a ve své naivitě si myslím, že strana, která takové věci dělá, je méně důvěryhodná. Ale možná je to jen sehrané, možná je v Rusku taková svoboda, že dovolují západním agentům natočit na Rudém náměstí očerňující videa s hollywoodskými herci v uniformách ruské policie, jak odvádějí babičku, která přežila obléhání Leningradu za to, že si dovolila říct (jakoby o tom přeživší druhé světové války mohla něco vědět), že je válka špatná. Taková tolerance by na druhou stranu z ruské strany byla obdivuhodná, ale strategicky dost nevýhodná.

Dalším argumentem je pro mě fakt, že se u nás média neštítí mluvit o hříších ukrajinských vojáků, které bortí obrázek ukrajinské strany jako morálně neposkvrněné síly dobra. Zprávám, co mluví o zločinech ukrajinské strany, taky věřím (tím spíš, že jdou těžko skousnout a nehodí se do narativu) a taky je to hnus. Je to všechno hnus nezávisle na barvách vlajky. Ale třeba někdo namítne, že jde v tomto případě jen o rafinovaný a odvážný tah médií k vyvrácení představy, že jen chrlí propagandu nezakládající se na pravdě. Naoko tímto případem ukázat, že jsou média objektivní a tím snáze pak tu propagandu prodat.

Běžte to říct těm znásilněným a zmrzačeným ženám a dětem, že se staly obětí propagandy. Ať se nemusí bát, že se jim to stalo doopravdy.

Každý rok se na Ukrajině pořádají pochody na oslavu Stepana Bandery, k němuž se pojí genocida včetně vraždění Čechů a ukrajinští poslanci zvažovali jeho prohlášení za hrdinu, což je taky hnus. Tak tedy ruská armáda zabránila tomu, aby na Ukrajině narostl extrémní nacionalismus.

Čím? Bombardováním porodnic, vyhrožováním jadernými zbraněmi, vyhlazením vesnic, znásilňováním žen před očima jejich dětí a znásilňováním dětí před očima jejich rodičů a všelijakými dalšími "mírotvornými" prostředky. Posledním případem, o kterém jsem četl, je znásilnění batolete, kdy si to pachatel o rok mladší než já ještě natočil a zveřejnil na ruské sociální síti Telegram. Tady už se není o čem bavit. Je to na blití a je to fakt, který potvrdil samotným viník. Asi si pořád myslel, že jde jen o cvičení. Není důvod teď bránit se uvěřit všem ostatním hnusům, které se k nám donášejí.

Buď je ruská armáda mocná a všechno to zlo vědomě toleruje, nebo je naprosto neschopná, protože mu nedokáže zabránit. Paradox ospravedlnění se nemusí aplikovat jen na boha, ale i na někoho, kdo by jím chtěl být. A já si říkám, jestli je potenciál pro tohle zlo ve všech lidech, nebo je to nemoc. A říkám si, jestli jsem se taky nenakazil, když vojáku jménem Alexry Bychkov přeju, aby umíral pomalou a bolestivou smrtí.

Někdo může říct, že jsem naivní, snadno zmanipulovatelný propagandou, nevzdělaný ve světové politice a historii. Přijmu to, pokud mi ten člověk sám prokáže, že naivní není. Považuji se za člověka, jehož humanitní studium ale také přátelství s množstvím lidí odlišných přesvědčení a světonázorů vytvarovaly k tomu, aby přistupoval ke všemu s otevřenou myslí a nedělal závěry, dokud situaci neprozkoumá ze všech možných úhlů. To jsem udělal a pořád je mi na zvracení a jsem za to vděčný. Komu špatně není, tak si nechci představovat věci, ze kterých by se mu ten žaludek obracet začal.

Nicméně se nechci se svým názorem ztotožňovat na úrovni ega. Naopak, pokud se mýlím, chci mít dost pokory, abych se nechal někým vyvést z omylu a nasměrovat správným směrem. Jsem tak otevřený diskusi, která by můj pohled změnila. Ale podle toho, jak je mi špatně, tomu moc šancí nedávám.