Jsou vzpomínky spící v naší mysli tak hluboko, že často ani nevíme, že je vůbec máme. Občas se probudí, když je něco štípne, vyjdou po schodech nahoru a stráví s námi trochu času, než se zase vrátí ke spánku, ze kterého už se možná nikdy neprobudí. Vzpomínky neumírají podle toho, jak jsou důležité, ale podle toho jak často bdí. Některé z těch nejlepších vzpomínek nebudíme často, protože jsou vzácné a přerušovaný spánek by je mohl poškodit. Může se proto snadno stát, že i ty nejlepší vzpomínky upadnou do kómatu a už nás nikdy nenavštíví. Jsou lidé, kteří dokáží po těchto schodech sejít dolů. Existuje ovšem i jednodušší způsob, jak vzpomínky navštívit.

Jedním z hlavních impulsů, které mě vedly k tomu, abych založil Wingi byla představa virtuální skříně, kam člověk může poskládat svoje myšlenky, utřídit je a po čase opět navštívit. V tomto duchu fungovala čarovná myslánka v knihách o Harry Potterovi od J. K. Rowlingové, kde byli čarodějové schopní doslova si vytáhnout vzpomínku z hlavy, stočit do lahvičky a později se k ní kdykoliv vrátit. Tento nástroj otevřel spoustu možností a jeho praktická hodnota pomohla hrdinům této série k dosažení jejich cílů. Byl to taky způsob jak uchovat cenné vzpomínky tak, aby nikdy nezemřely.

Do jisté míry učinily nesmrtelného i jejich majitele, protože co jiného je člověk, než myšlenky a vzpomínky s tělem, které umožňuje jejich rozvoj? A v tomto směru funguje i Wingi. S každou vloženou myšlenkou se čím dál přesněji vykresluje otisk uživatelovy mysli. Dlouho po tom, co se jeho tělo rozplyne, jeho mysl tu bude dál a kdokoliv do ní bude moci nahlédnout. Soubor jeho myšlenek pak bude jako jeden z těch živých obrazů, které ke studentům školy čar a kouzel promlouvaly ze stěn síní. Jedině psaní lze člověka učinit nesmrtelným. Všechno, co vytvoříme, jsou viteály, které nás udrží ve spojení se světem, ze kterého nevyhnutelně odejdeme. William Shakespeare k nám prostřednictvím svých her či sonetů promlouvá na vzdálenost více než 400 let, ale tuhle příležitost mají všichni. Kdokoliv může promluvit k potomkům, které nemá šanci za svůj život vidět a kdokoliv pak může nahlédnout do myslí svých předků. Nesmrtelnými se nemusí stát jen ti nejlepší a mysl nemusí zemřít s tělem. Ale všechny pravdy světa zemřou s člověkem, pokud je ten člověk nenapíše.

Je ovšem i další, mnohem bezprostřednější účinek, které psaní myšlenek produkuje. Je to směs úlevy, lehkosti a svobody. Tak jako jsou vzpomínky, které spí, jsou i myšlenky, které naopak hoří, burácejí, dupají a bodají. Jsou myšlenky, které jsou těžké jako olovo a pro mysl představují nesmírnou zátěž. Přesto máme důvod s nimi z nějakého důvodu pracovat. V hlavě jsou ovšem těžko uchopitelné, beztvaré a stále se měnící. Jakmile je ale člověk převede do slov a jejich kombinací, jsou jako přibité hřebíky a nemohou se hýbtat. Jsou zcela pod naší kontrolou. To nám umožňuje si je prohlédnout v celé jejich délce, šířce i hloubce. Umožňuje nám to tyto myšlenky prohlížet, pitvat a prozkoumávat. Umožňuje nám to dostat je z hlavy, kde je nikdo nevidí a ukázat je ostatním.

Jakékoliv pravdě je nejlépe na vzduchu. Pokud ji zavřeme do krabičky, začne se v ní vytvářet tlak, dokud neexploduje. Je to tak i s pravdou o nás samotných. Psaní je jako ventil, který tento tlak povoluje a vrací mysl i tělo do rovnovážného stavu. Transparentnost myšlení je jako představa nahoty na veřejnosti. Pro někoho noční můra. Na veřejnosti se můžeme stydět za to, s čím jsme v soukromí spokojení. S psaním je to stejné, jen neodhalujeme tělo, ale nitro, což je pro řadu lidí ještě obtížěnjší. K tomu pocitu absolutní svobody, kterého lze dosáhnout pouze, až zahodíme stud za to, kým skutečně jsme, ale stojí za to se propracovat.