ČLÁNEK JE BEZ SPOILERŮ

Mistrovské dílo. Vrchol seriálové tvorby. Gamechanger televizní produkce. Epizoda Ozymandias seriálu Breaking Bad (Perníkový táta) skutečně dostává svému jménu – král králů. Dokladem jejích kvalit je mimo jiné masivní divácký a kritický úspěch. Která jiná epizoda se může pyšnit hodnocením 99% na ČSFD po zhodnocení 1 142 recenzenty?

Za její dokonalostí však stojí pět sérií mistrovského vyprávění, plejáda do nejhlubší hlubiny vykreslených postav s organickým vývojem, které se opírají o surové, hutné a neuvěřitelně uvěřitelné herecké výkony a především pak geniální tvůrce Vince Giligan. Ten stvořil dílo, které Antony Hopkins oprávněně přirovnal k Shakespearovi.

Breaking Bad je totiž skutečně shakespearovskou tragédií v pravém slova smyslu a Giligan si až nebezpečně  zahrává s našimi sympatiemi k jejím aktérům. Díky neuspěchanému tempu postupně sledujeme sestupy a vzestupy různých postav, ocitáme se na tenkém morálním ledě, balancujeme na hraně, až konečně jednou přepadneme, led se proboří a potápíme se ke dnu. Lze některé v zásadě špatné činy ospravedlnit, pokud člověk nemá na výběr? Nemáme vždycky na výběr?

Zápletka seriálu je jednoduchá. Středoškolskému učiteli chemie Walteru Whiteovi diagnostikují rakovinu. Jeho švagr Hank Schrader pracuje pro DEA – úřad pro potírání drog. Poté, co Hank jednou vezme Walta na zátah, si Walter uvědomí, že vařením metamfetaminu by mohl vydělat tolik peněz, aby po své smrti zajistil svou ženu Skyler, jejich zatím nenarozenou dceru Holly a syna Walta juniora, který se narodil s mozkovou obrnou. Waltův sestup do podsvětí je tedy motivován relativně ušlechtilými důvody. S čím však Walter nepočítal je, že vařit perník není jako pálit slivovice a že na své cestě bude muset obětovat mnohem víc, než jen svůj volný čas a čisté svědomí.

Klíčovými součástmi tragédie je postava, ke které cítíme soucit, která ale svojí chybou nebo charakterovou vadou způsobí svůj zasloužený pád. Obvykle tento pád předchází velká pýcha. Protagonistův pád není nutný, přesto je ale jeho přičiněním nevyhnutelný. Vrcholem tragédie je katarze, která diváka očistí od pocitu viny a strachu. V případě Breaking Bad je touto katarzí právě epizoda Ozymandias, kdy se pečlivě budované napětí přemění v atomovou explozi.

Breaking Bad však není jen tragédií. Je také melodramatem, ve kterém si spousta postav svůj osud nezaslouží a trpí jen proto, že se byť jen okrajově přiblížili k osobě, jejíž každý čin spouští dominový efekt, který končí vždy katastrofou. Breaking Bad je také přehlídkou skutečných lidí. Nejsou to jen černobílé karikatury či personifikované narativní funkce. Ke každé postavě lze mít pro část její osobnosti sympatie a pro druhou část ji lze nenávidět. Sympatie jsou navíc proměnlivé v čase a pokud srovnáme jednu postavu z první série se stejnou postavou z poslední série, zjistíme, že jde o úplně jiné lidi, kteří by se nejspíš i sami sobě protivili.

Jednotlivé série představují kapitoly protagonistova života a jeho přerodu. Tento přerod je ústředním tématem celého seriálu. Napovídá tomu už i samotný název seriálu – „Breaking Bad“ – výraz, který v angličtině označuje situaci, kdy se z poctivého člověka stává zločinec. Tento vývoj je tak plynulý a uvěřitelný, že představuje naprostý protipól poslední série Hry o Trůny, kde scénáristé David Benioff a D. B. Weiss přerod Daenerys Targaryen raději úplně přeskočili a v rozsahu dvou epizod udělali z trpělivé a soucitné královny vraždícího maniaka. Ale o tom někdy jindy.

Cesta za absolutní katarzí seriálu je lemována menšími vrcholy. Všechny série jsou protkány zvraty tak nečekanými, že vás šokují, ale zároveň tak přirozenými, že si po jejich shlédnutí řeknete, že to nemohlo dopadnout jinak. Vyprávění je naprosto divácky vstřícné. Na co naláká, to později také splní. Za zmínku také stojí také užití foreshadowingu – častokrát nás seriál nechá nahlédnout do budoucnosti, aniž bychom znali kontext. Této techniky se daří využít velmi efektivně, zvyšuje napětí a diváckou zvědavost a samotné odhalení vždy překvapí.

Celý seriál je protkaný symboly. Diváci, kteří umějí číst mezi řádky, by se v nich mohli dočíst o osudech některých postav dříve, než se naplní. Nad celým světem Breaking Bad navíc bdí jakási kosmická síla, která má smysl pro ironii. Tato neviditelná kosmická entita jako by byla jednou z hlavních postav seriálu. Její všudypřítomnost dovádí napětí do červených čísel a dělá z Breaking Bad opravdu výjimečnou záležitost. Kdykoliv si některá z ostatních hlavních postav myslí, že nad ní může vyzrát, dostane lekci o tom, jak šeredně se mýlila. Tato kosmická ironie povyšuje Breaking Bad mezi nejlepší moderní tragédie. A příběhu, který vypráví, dodává patřičnou osudovost.

Před poslední tečkou článku by byl hřích nejmenovat stavební kameny, ze kterých je tento monument postaven. Patří mezi ně Aaron Paul, který na obrazovce předvádí naturalistický koncert emocí, kterých má jeho traumaty zkoušený, drogami, kartelem, policií, feťáky, neonacisty i svými přáteli trápený Jesse Pinkman příležitost prožít opravdu celou škálu. Patří mezi ně vždy precizní Giancarlo Esposito, jehož puntičkářský, rozvážný, vypočítavý a stoický Gustavo Fring vzbuzuje respekt i při zvracení do záchodové mísy. Svou trofej na výstavce si zaslouží i Jonathan Banks coby pragmatický Mike Ehrmantraut i Bob Odenkirk se svým mazaným právníkem Saulem Goodmanem a nesmíme zapomenout na ikonického vozíčkáře Hectora Salamancu, který ačkoliv neřekne v seriálu jediné slovo, ukradne si pro sebe každou scénu, ve které se nachází. Všichni tři ve svých rolích pokračovali v neméně kvalitním spin-offu Better Call Saul (Volejte Saulovi) a rozebírat dopodrobna jejich kvality v tomto krátkém článku by jen odvádělo pozornost od muže, na kterém celé dílo stojí.

Tím není nikdo jiný než Bryan Cranston, který se svým výkonem zapsal do historie a prokázal, že nepatří jen do sitkomů, ale i na hollywoodský chodník slávy. Poloh, které dokáže zahrát a kterých mu scénář dosyta umožňuje se zhostit, je tolik, že při převádění postavy z papíru na filmovou cívku nedochází k žádnému šumu a z obrazovky pak na diváka dýchá, kašle a krvácí trojrozměrná postava i bez nutnosti nasadit si 3D brýle. Sledovat jeho vývoj je tak fascinující, že lze tuto činnost přirovnat k návštěvě zoologické zahrady. Jsme svědky rozštěpení osobnosti, kdy jedna z person pomalu zadusí tu druhou a stane se dominantní. Cranston dokáže naservírovat ideální koktejl ega, ambice, geniality, pýchy, adrenalinu, zbrklosti, patetičnosti, malichernosti, zoufalství, hněvu a temna hluboko uvnitř každého člověka. Jeho Heisenberg je zosobněním Jungova archetypu stínu, kterému Walter White pomalu popouští uzdu a později už ho nedokáže zabrzdit. A to se neobejde bez následků. Naštěstí to kamery všechno zaznamenaly a my si tak můžeme studii jeho psychologického profilu v pohodlí a s čistým svědomím užít z gauče a jeho chyb se vyvarovat.

„Já nejsem v nebezpečí. JÁ jsem nebezpečí!“